1998, 15x10x5cm, vlasy Güntra, umělá hmota, kov
Když jsem pracoval v Berlíně na Akademie der Künste, seznámil jsem se Güntrem. Byl to 70-ti letý důchodce. Pracoval na Akademii jako vrátný a hlídač. Nosíval typický důchodcovský fádní oděv. Na vrásčitém obličeji mu visely silné brýle. Měl plešatou hlavu, s malými řídce rozesetými stařeckými skvrnami, kontrastujícími s dokonale lesklou kůží. Zaujaly mě jeho vlasy. Jejich skoro vznášející se shluk, připomínající chmýří, byl velmi řídký. Vypadal dokonale mrtvě a bíle, až uměle, kosmicky. Připadalo mi, že už skoro není součástí hlavy. Z blízka však byly vlasy překvapivě pevné a silné jako silon. S Güntrem jsem měl velmi kamarádský vztah, a protože jsem věděl, že má neodolatelný smysl pro humor, troufl jsem si ho požádat, aby mi své poslední vlasy dal. Po vyjasnění mých zvláštních důvodů souhlasil a navrhl, že si je mohu odstřihnout. Já je ale chtěl celé i s kořínky, protože žádnou vzácnost není možné ničit. A tak jsem ho požádal, zdali by si je mohl po zbytek mého pobytu v Berlíne vyčesat mnou vybraným, blankytně modrým kartáčem na vlasy. Kartáč s posledními vlasy jsem získal zpět po půl roce.