1993 – 1994
Postutopický charitativní projekt na podporu Afričanů ze střední Etiopie
Galerii jsem přestavěl na kancelář sloužící jako centrum charity a vyzval obyvatele města, aby se zúčastnili „sbírky slzí“ pro postižené Etiopany. Prostřednictvím živých i mediálních přednášek jsem se snažil vtáhnout občany, jejichž kvalita znalostí o této části světa byla skoro nulová, do diskuse o problémech vzdálených Afričanů. Poskytoval jsem konkrétní a podrobné informace se snahou zapůsobit na lidi, kteří by se pak mohli pokusit dát svým emocím volný průběh. Poté jsem občany města vyzval k dárcovství vlastních slz, které by se staly konkrétním důkazem o skutečném citovém prožitku svědčícím o empatii a soucítění. Aby nedocházelo k vytváření psychických bloků (šlo v podstatě i o určitý druh speciální psychoterapie), dal jsem účastníkům možnost, aby brečeli nejen do speciálních kontejnerů připevněných na okenních tabulích galerie, ale také v intimitě prostoru, který si sami vyberou. Tato varianta se nakonec ukázala být přijatelnější, a tak pár z nich skutečně přineslo do kanceláře poloprázdné lahvičky slzí.
Po obdržení několika mililitrů výsledné tekutiny jsem se spojil s nejmenovanou organizací, zabývající se distribucí humanitární pomoci do oblastí východní Afriky a požádal ji, aby se svojí zásilkou poslali i můj malý balíček s průvodním textem, který měl být na místě doručení veřejně přečten konkrétním lidem. Pracovníci této organizace mi však dali samozřejmě rezolutně najevo, že se nehodlají podílet na bagatelizaci a diskreditaci celé akce. Situace se po několika pokusech stala neřešitelnou, a tak mi nezbývala jiná možnost, než dovézt slzy do Afriky osobně.
Etiopie je velmi religiózní země, a proto jsem se rozhodl odevzdat slzy do kláštera v městečku Lalibela, které je centrem Etiopské monofyzitské ortodoxní církve. Areál klášterů je položen vysoko v horách, v nadmořské výšce, kde se často a dramaticky mění teplota. Z tohoto důvodu jsem pro umístění slzí zvolil meteorologický teploměr, v jehož kapiláře mohly slzy pulzovat jako živá tekutina. Objekt připomínající zvláštní druh monstrance s opravdovou relikvií jsem umístil do speciálního transportního boxu a odcestoval letadlem přes Saudskou Arábii do Keni. Odtud jsem pokračoval autostopem a pěšky přes pohoří Mt. Keňa a poušť Chalbi dál na sever do Etiopie. I když cesta byla velmi obtížná a riskantní, podařilo se mi nakonec dosáhnout cíle a po měsíčním putování jsem konečně dorazil do Lalibely a ohlásil se k audienci u zdejší nejvyšší duchovní autority. Druhý den jsem měl možnost oficiálně předat teploměr i s dokumentací a pozdravem přeloženým do amharštiny na centrálním náměstí shromážděným obyvatelům městečka. Bylo zvláštní, že v tu chvíli mi mé snažení přestalo připadat utopické.
