Přelomovým filmem se stal dokument „Nádraží“. Má všechny rysy charakteristické pro sérii ABS. Inspirací se stala myšlenka, která mě napadla na Hlavním nádraží v Praze, když jsem čekal na vlak. Seděl jsem na lavičce a uvědomil jsem si prostý fakt, že všechna ta kvanta lidí, kteří kolem mne jsou, opravdu přemýšlí stejně intenzivně jako já. V tu chvíli jsem měl pocit, že prostorová hustota myšlenek v nádražní hale má neuvěřitelně „hmotnou“ či přesněji „antihmotnou“ povahu a že je dokonce intenzivnější, než intenzita viditelné i slyšitelné reality. Podobný pocit jsem chtěl zachytit i v tomto filmu. Jde o náhodný záznam bez střihu, kde jsem poprvé pracoval s mnohaúrovňovou posloupností textů.
K tomu, aby takový typ autentického polytextu mohl vzniknout, jsem musel získat více textů najednou ve stejný čas. Proto jsem potřeboval tým asistentů, kteří by souběžně oslovovali větší počet lidí. Každému z nich jsem dal diktafon a poprosil je, aby obstoupili monitorované místo. Poté měli za úkol oslovit každého, kdo se ocitne v záběru kamery, a položit mu otázku : „Dobrý den, můžete mi, prosím, říci, na co jste právě teď myslel, když jste procházel tímto místem?“ Takto oslovení lidé z 80% opravdu odpověděli bezprostředně, už proto, že se s takovou otázkou nikdy nesetkali. Získaná myšlenka byla hned zaznamenána na diktafon.
Mojí prací poté bylo výpovědi přepsat a formou titulků je vsadit do virtuálního časoprostoru filmu zpět původním majitelům myšlenek. Při animaci jsem s myšlenkami pracoval tak, že jsem je pokaždé zastavil o levý okraj obrazu, abych měl možnost pracovat s „ aleatorní“ literární kompozicí.
