War Zone

 

War Zone, intervence do městské galerie v Roudnici.

 

Částečně zabezpečený vstup do expozice výstavy. Měl zamezit vstup civilistům. Jako materiál byl použit materiál z kanceláří a inventář ze skladových prostor galerie a z depozitáře.

https://galerieroudnice.cz/vystavy/archiv/pavel-kopriva-jiri-cernicky-war-zone

Kurátorka výstavy a zároveň ředitelka galerie Alena Potůčková tentokrát zcela netradičně nevyhradila krátkodobé výstavě pouze zadní část galerie, ale dovolila umělcům využít celý její prostor. Na internetových stránkách pak divákům omluvně vysvětluje, že výstava má „specifický charakter evokující atmosféru záboru do vojenské zóny.“ Velkoryse tak začíná nový výstavní cyklus Téma, jenž se má zabývat „problematikou, která ‚hýbe světem‘ i zdánlivě neaktuálními, avšak neotřelými tématy“.

 

Vstup z druhé strany.

https://artalk.info/news/vystava-war-zone-v-roudnici

Černického a Kopřivovo Téma otevírá otázku možné války na evropském kontinentu. „Po desetiletích nenásilného soužití v druhé polovině 20. století, kdy se války našemu kontinentu vyhýbaly a mocenské střety se řešily „studenými“ formami, vstoupil v devadesátých letech na půdu Evropy otevřený, krvavý konflikt v bývalé Jugoslávii a čerstvě též na Ukrajině. Zároveň jsme svědky rozvratu v zemích na Blízkém východě, v Asii i na severu Afriky, na němž se Evropa významně podílela. Na pořad dne přicházejí otázky viny, svědomí a strachu.” (z tiskové zprávy k výstavě)

 

Pohled do instalace. Vepředu vpravo, malé provizorní tábořiště s ohništěm.

Jiří Černický s Pavlem Kopřivou přímo pro galerii připravili instalaci s názvem War Zone (Válečná zóna), k níž využili především materiál, který v galerii našli. Do instalace zapojili mimo jiné také obrazy ze stálé sbírky, sokly a panely. Následně je doplnili o vojenské artefakty, jako jsou lehátka, dřevěné bedny, kanistry s naftou, polní vysílačku, celty atd. Nicméně, ačkoliv se jedná o válečnou zónu, zbraně v instalaci nenajdeme. Podle Černického a  Kopřivy by šlo o prvoplánovou asociaci. „Chtěli jsme, aby to vypadalo, jako kdyby do galerie přišla armáda a z toho místa si chtěla udělat velící středisko, takovou polní kancelář. Nějaká díla nechali, s jinými nevěděli, co si počít a některé využili podle nich lépe. Třeba na podpal.“ Dále autoři dodali, že „vyráběli atmosféru provizoria a mizérie.”

 

Situace, na které je vidět obraz od F. Muziky “Maska IV”. Vlasy oné masky připomínají plamen ohně. V interakci s kanistry na naftu působí absurdně. Obraz je zabezpečený proti padání suti.

První dojem při vstupu do galerie je působivý, zvláště pak pro pravidelného diváka. Galerie se totiž nachází v neobvykle bezútěšném stavu: přes sochu Karla Nepraše je hozená deka, přes obraz Mikuláše Medka karton, krajinomalby Antonína Slavíčka jsou schované za provizorní zástěnou. Úvodní instalace evokuje opuštěný táborák – opodál leží umělecké dílo, které posloužilo místo polena. Galerie také oproti běžnému stavu působí prázdně, až vybydleně. Obrazy jsou svěšené, na zdech zůstaly pouze popisky.

 

Obrazy z původní expozice klasických děl mistrů ze sbírek galerie jsou provizorně nashromážděné a zabezpečené proti padání suti. Jako materiál byly použity desky z panelů, na kterých díla původně visela. Na deskách lze vidět i čidla zabezpečující díla proti krádeži.

Setrvá-li však divák v instalaci déle a pozorně si ji prohlédne, bezútěšnost a pocit zmaru nakonec vyprchá a zůstane pouze chaos, který by mohl nastat při instalaci či deinstalaci kterékoliv výstavy. Simulované válečné prostředí na nás ve výsledku působí podobně  jako dětský bunkr. Jde o provizorní kulisy, které s notnou dávkou představivosti mohou vytvářet funkční iluzi. Pro „znuděné dospělé“ jsou to však jen obrazy překryté kartonem a sochy schované pod dekou.

 

Pohled do provizorně zabezpečené prostory skrze průzory mezi deskami. Uvnitř lze vidět některá z děl věhlasných mistrů.

Z celé výstavy je „interaktivní“ vstupní formulář, který dostane každý návštěvník na pokladně s instrukcemi, že jej má vyplnit a odevzdat v galerii. Jedná se o součást projektu, intervenci umělců překračující hranice výstavního prostoru, kteří tak chtějí posílit dojem vojenského záboru. Nikdo ze zaměstnanců galerie záměrně nemá jasné informace, jak má divák s formulářem naložit. Na vernisáži se za vyplněný formulář fasoval lístek na přidělené občerstvení, v průběhu výstavy však funguje pouze jako memento nesčetných situací, kdy vyplňujeme citlivé údaje a netušíme, jak s nimi bude naloženo.

 

Pohled do provizorně zabezpečené prostory skrze průzory mezi deskami. Uvnitř jsou vidět některá z děl věhlasných mistrů.

Příjemný aspekt výstavy je v tom, že potlačil dvě výrazná ega a neprezentuje jejich samostatnou dosavadní tvorbu. Autorství se zde neřeší. Všechny instalace vznikly na základě vzájemné shody.

 

Opustíme-li rozměr osobních vztahů a vrátíme se k úvodní otázce celospolečenské reflexe z tiskové zprávy, tedy „jak na tuto závažnou skutečnost [válečná nálada v Evropě] reaguje umění?“, musíme si odpovědět: v případě výstavy War Zone nijak. Na „otázky viny, svědomí a strachu“ umělci nenabídli zřetelnou odpověď. Přijít, zabrat, vyplenit se mi nezdá být správným východiskem pro současnou politicko-společenskou situaci.

 

Na tomto detailu je vidět v popředí figurální sochu Karla Nepraše a Zdeňka Palcra. V pozadí pod bublinami visí obraz Mikuláš Medka.

Jiří Černický, Pavel Kopřiva – War Zone. Kurátorka výstavy – Alena Potůčková – Galerie Moderního umění v Roudnici nad Labem. 23. 2. – 16.4. 2017

 

Socha “Plavkyně” od Zdeňka Palcra.

 

Komunikační cenrála – na dřevěných transportních bednách je umístěna socha “Plavkyně” od Zdeňka Palcra.

 

Polní lůžko důstojníka. Pro potěchu se obklopil jakousi průměrnou krajinou z expozice a osobní fotografií aktu “lehké” ženy.

 

Socha “Torso” od Josefa Wagnera

 

Kopie designové skleněné nádoby od Ronyho Plesla, (vyrobená P. Kopřivou) jejíž originál je součástí sbírek Roudnické galerie. Zde je nevhodně použit pro přípravu instantní hrachové polévky.

 

Na snímku je vidět malba, jež Černický nalezl v tříděném odpadu v pražské Libni. Toto dílo neznámého malíře bylo bohužel použito jako palivo pro přípravu hrachové polévky v designové nádobě od Ronyho Plesla. Malba s krajinou Trosek byla po skončení výstavy darována do sbírek Galerie Moderního umění v Roudnici nad Labem.