Mezi poslední večeří a snídaní v trávě. 1992, performance na Děčínském sněžníku, 5 min, nádobí, vazelína, modrá barva, voda…
Mezi poslední večeří a snídaní v trávě. 1992, performance na Děčínském sněžníku, 5 min, nádobí, vazelína, modrá barva, voda…
Nyní se díváte na video performance Mezi poslední večeří a snídaní v trávě (1992, 7 min), která vychází z umělcova chápání okolního světa jako zvláštní toxické divočiny, post-utopické krajiny, kde se přírodní procesy prolínají s průmyslově chemickými. Černický si uvědomoval omezenou působnost ekologického aktivismu a spíše než kritický odstup ho zajímalo ukazování procesů probíhajících v tehdejší krajině na svém těle a obecněji lidském těle, jako jakási magická přeměna člověka předindustriálního v industriálního či přímo postindustriálního. Toto velké ikonografické rozkročení mezi večeří a snídaní poukazuje i na problematiku času, kdy něco končí a něco jiného začíná. Zachycuje také psychofyzické procesy odehrávající se uvnitř jedince, které jsou napojeny na procesy vesmírné. Autor rád hovoří o vesmírném étosu. Hostina na zamrzlém jezírku připomíná pohanskou slavnost. Umělec má na ruce napatlaných 20 kg tuku do tvaru kyje nebo pádla, opět jakéhosi prodloužení těla citlivého na vzruchy prostředí. V této protéze má zabudovanou nádobku s modrým inkoustem. Ten vlivem nesnadné manipulace s těžkým údem nepravidelně vytéká na umělcova záda (již zde autor zároveň zkoumá médium malby, která se formuje podvědomě aniž by autor věděl, kde vzniká). Tato ovidiovská scéna je vzdálenější galeriím než některé příklady, které připomíná (Josef Beuys, Yves Klein), přesto byla plánovaně zaznamenána kamerou. Paradoxně však nebyla vystavena.
