Minimax vodopád

 

 Minimax vodopád 1991, performance, čtvrť Severní terasa v Ústí nad Labem.

 

V roce 1991 jsem během hlavních televizních zpráv z okna vystříkal pěnový minimax. Obyvatelé protějšího sídlištního domu, kteří vyhlédli, přilákáni hlukem minimaxu, mohli vidět, jak ze čtrnáctého patra protější budovy padá pěnový vodopád.

 

 

Prodlužovací šňůra s dřevěný kruh, žárovka s peřím a chlebem. Jedná se o rekvizitu z performance Minimax vodopád, která se uskutečnila v panelákovém bytě ve čtvrti Severní terasa v Ústí nad Labem. Výrazným činitelem performance byla směs organických a anorganických látek jako vazelína, nivea, barva, pěna na holení, vatové tyčinky, peří, jeřabiny aj., jimiž bylo tělo autora, jak jinak než nahé v této době, postupně celé pokryto. Atmosféra v bytě byla dusná a pach vazelíny natolik silný, že performera donutil otevřít okno a zakončit celou scénu spontánním aktem – Černický během hlavních televizních zpráv z okna vystříkal pěnový minimax. Obyvatelé protějšího sídlištního domu, přilákáni hlukem minimaxu viděli, jak ze čtrnáctého patra budovy padá vodopád. I zde je důležitý střet a zápas informačního (přeneseně technologického) a pěnového (přeneseně přírodního) toku. Objekt v performanci plnil funkci rituálního nástroje, jakéhosi šamanského bubnu. Žárovka v podobě jakési figurky se v průběhu ritu rozsvítila, ožila jako homunkulus a vložením do vydlabaného pecnu chleba aktivovala životní funkce i této zvláštní kvasinkové bytosti.

 

 

rekvizita Náplast (1992), kterou umělec použil pro jednu z jeho performancí v panelákovém bytě. Na kus samolepící látky přilepené obrazem na tělo je propiskou nakreslené letadlo. V horní části náplasti jsou přišité provázky, které v průběhu performance kresbu z těla postupně strhávají. Náplast je nalepena na zádech v místě, kde vyrůstají humanoidní křídla. Po stržení pásky obrázek připomíná tetování. Jeho tématem je opět let bratří Wrightů. Kresba je vlastně zvláštním typem aktivní ilustrace, komentující průběh legendární akce. Práce tak dokazuje, že autora zajímaly jiné způsoby dokumentárního žánru a přivlastňování si či prostupování událostí konkrétním tělem.