Meteobody Painting, barva Duha, Nivea, Šumák
Od chvíle, kdy jsem se seznámil s termínem akční malba, mne fascinovaly ideje, které jsem si s tímto pojmem automaticky asocioval. V mém pojetí však „akční malba“ není produktem akce, happeningu, performance. 1/ Nezajímá mne ani malba jako produkt stroje, robota či počítače. V mém uvažování je pojmem, který popisuje stav, kdy sama malba přestává být objektem aktivity vnějšího subjektu a stává subjektem samým, ve smyslu entity nezávislé na umělcově vůli. Jde mi o vytvoření jakési seberegulující malířské entity. Je očividné, že nastíněné ideje lze jen obtížně prakticky realizovat, proto jejich řešení může nabývat absurdních nebo utopii se blížících podob. Jak by například mohla být malba akční, nechceme-li zneužívat nějakou živou hmotu, nebo organismus? 2/
Předkládám tedy několik řešení. Vybírám i pár experimentů staršího data.
Jednou z možností, jak aktivnosti malby docílit, je pracovat s jejím chemickým složením. 3/ V projektu „Metheo-body Painting“ z roku 1991 jsem využíval jako podklad pro malbu své vlastní tělo. Spouštěčem malířského procesu byly povětrnostní podmínky. Seděl jsem v podřepu v jámě, tělo jsem měl pokryto chemickou směsí, jež změnou barvy reagovala na vlhkost. Do řitního otvoru jsem měl zaveden kolík s provazem od draka, ten se vznášel ve větru nad jámou. Jak jsem ze všech sil držel kolík uvnitř a zatínal svaly, potil se a postupně měnil své zbarvení.
V projektu „Létající médium“ z roku 1991 jsem pracoval s dvojchromanem stříbrným, který je využívaný ve fotografii jako světlocitlivá látka. Nechal jsem jím naplnit obsah hasičských minimaxů, které jsem připevnil na speciální stativ umožňující optimální rozprašování. Na láhve jsem připevnil promítací přístroj tak, aby bylo možné promítat film do kuželu vystřikovaného dvojchromanu. Promítal jsem černobílý záznam prvního pokusu o vzlet letadla bratří Wrightů z roku 1903. Výsledný proces promítání filmu do mlhoviny vypadal dost „duchařsky“.
Toto zařízení jsem využil k pokusu o malířskou realizaci. Během noci jsem v lakovně svého otce promítal film do oblaku dvojchromanu. Po vyprázdnění minimaxů jsem usazeninu na zemi po tmě postříkal vývojkou ve spreji a nechal jí hodinu reagovat. Na denním světle jsem zjistil, že výsledný obraz není moc uspokojivý. Podobal se špinavé krustě s poměrně výraznými konturami jakési struktury.
Jiný druh experimentu vycházel z předpokladu, že reakci barvy způsobí vliv intenzívní elektrické energie. Proto jsem provedl několik nepříliš úspěšných pokusů nabít barevný pigment elektrickým proudem. Protože jsem tehdy v amatérských podmínkách nemohl dosáhnout opravdu vysokého napětí, odhodlal jsem se v akci „Vysoké napětí“ (1990) k dosti riskantnímu pokusu nanést barvu přímo na kabely vysokého napětí. Vylezl jsem na stožár až ke kabelům a vystřikoval krátkými dávkami barevnou tekutinu z vlastnoručně udělané stříkačky. Posléze jsem pozoroval, jak se pigment rozpouští v bílé jinovatce pokrývající zmrzlé kabely.