Neakční Nemalba

 

 

Omlouvám se. Já nevím – to, co vidíte, je neúspěšný pokus o „akci“, myslím ve smyslu tzv. „akčního umění“. Prostě pokus o něco takového, jako je „akt tvůrčí svobody“, jak mi bylo řečeno – nic víc.

Směšné, že? A co? Jediné, co mě snad v souvislosti s touto prohrou může ještě utěšit, je fakt, že jsem sotva amatér. Nechci se vymlouvat, ale opravdu jsem nikdy neměl nic co do činění s opravdovým moderním uměním. Snad v mládí jsem nějaký zárodek zájmu měl, ale v pravé podstatě jsem k němu byl vždy lhostejný, protože mi připadalo zbytečné a nikdy jsem ho k ničemu nepotřeboval. Toto přesvědčení u mě ostatně i nadále přetrvává. Neměl jsem problém, ba co víc, byl jsem relativně šťastný do té doby, než jsem se nechal ukecat jistým panem Černickým – prý „umělec“. Dnes už vím, že to byla zásadní chyba.

Ta strašná osoba mi začala vykládat, abych se začal zajímat o to zpropadené „moderní umění“. Že mi prý dodá vitalitu a chuť do života. Ten člověk mluvil velice přesvědčivě, naléhavě a tak mě zblbnul, že já hlupák mu na to opravdu skočil. Přesvědčoval mě o tom, že umění je „akt tvůrčí svobody“, rozumíte – „tvůrčí svobody“, a doslova mě zfanfrněl pro akční výtvory jistého pana Jacksona Pollocka. Prý si to mám nastudovat a také to zkusit. Prý se mám osvobodit, sebrat poslední zbytky mé životní tvůrčí síly a bez jakýchkoli skrupulí je vrhnout na plátno. Taková blbost, utopie, ubohost. Rozumíte? V mém věku? Mám se snad chovat jako puberťák? Vždyť si můžu natáhnout šlachu, hnout plotýnkou nebo dokonce nedej bože upadnout. A vidíte, jak to taky dopadlo! Darmo mluvit. Jisté vysvětlení vám však dlužen jsem, abych vše uvedl na správnou míru. Berte to jako omluvu.

Prostě, snažil jsem se jako že koncentrovat, jak mi pan Černický poradil. Nešlo mi to, tak jsem se pokusil si alespoň vsugerovat, že jsem ve stavu „naprosté koncentrace“ (také jeho slova), abych tak před ním alespoň vypadal, když už nic – blbost, blbost, lež, to nesnáším. Neměl jsem se nechat takhle manipulovat. Musel jsem si do hlavy nalejt alespoň trochu alkoholu, abych si nepřipadal jako pokrytec. V chlastu je přeci pravda, tak proč ne osvícení, prozření, odvaha a víra?

Vzepjal jsem tedy všechny své síly (a věřte mi, moc jich nezbylo), rozmáchl se – ale jak se dalo předpokládat v té samé chvíli, kdy jsem tak učinil, v mžiku jsem veškerou svou lacino nabytou alkoholovou kuráž ztratil. Začal jsem váhat, a to byl konec. Svůj jediný pokus jsem si v tu nejdůležitější chvíli rozmyslel. Jen na zlomek vteřiny jsem zapochyboval. Přestal jsem, jak se říká, dynamicky, progresivně uvažovat, cítit, a podělal jsem se strachy. Přestal jsem věřit ve velké možnosti a činy, v to, že můžu vypovědět alespoň něco, i když to něco je výrazem či nevýrazem pouhé náhody. Pak už to byl jen pád do propasti a já se už jen modlil, abych se alespoň trefil. Kdo mohl vědět, že to takhle dopadne? Nevěděl jsem, zda se mám smát nebo brečet, nebo toho blba přizabít.

Jak to vyjádřit, abyste to vy, kteří budete mé dílo soudit, pochopili? Pravdou je, že procházím nesnesitelným morálním utrpením, které je způsobeno stárnutím, a tato „akce“ byla výrazem mého posledního pudu sebezáchovy. Chcete- li, touhy po životě. Nevím, zda je možné být svobodný ve starém těle. Já si to nemyslím. Asi by bylo moudřejší vrhnout poslední své síly spíše na udržování sebe sama ve funkčním stavu, prostě pečovat jednoduše o své zdraví a nedělat tyhle vylomeniny. Po této zkušenosti se prostě vzdávám těchto aktivit. Pravdou je, že to, co bych opravdu potřeboval, je rehabilitace a útěcha, hlavně soucit a porozumění. To, co mě trápí, je nedostatek zájmu. Chtěl bych, aby se mě někdy někdo zeptal na to, co mě trápí, a aby když už mě to trápí, tak to alespoň bylo k tomu, aby si z toho někdo vzal ponaučení, protože ho to jistojistě také v budoucnu potká. Kde jsou moji blízcí? V práci? V supermarketu? Na prázdninách? V galerii?

Můj problém se však netýká jenom stáří. Tato ztráta tvůrčí potence souvisí s nedostatkem víry ve velké činy, a to je problém celospolečenský. Moje zkušenost je taková, že kdykoli jsem se pokoušel něco velkého udělat, tak jsem okamžitě dostal po držce. Nikdo neměl snahu to opravdu chápat.

Řekl bych, že v mém věku už není možné, abych byl žhavý, bezbřeze otevřený. Nestíhám být „in“ – reagovat na aktuální témata. Moje imaginace je okoukaná (byla-li kdy nějaká), a tudíž nemá smysl, abych někomu něco ukazoval. A nemá-li to kdo vidět, nemá smysl to ani dělat. Musel bych se propadnout hanbou do propasti trapnosti, opovržení a samoty. To by byl opravdový konec.

Víte, já jsem nikdy nevěřil ve spásu estetických kategorií, a jakákoli akce nebo nedej bože extáze ve mně vzbuzuje strach a bere mi odvahu riskovat. Proč akčnost, když většina aktivit je pro mě bolestných? Jak mám překonat svojí degeneraci? Akčním uměním? Nebo moderním uměním? Vždyť je to směšné. Akce, svoboda, vitalita, extáze, tvorba – to jsou kecy. Chápete? Už si ani pořádně nepamatuji, kdy jsem zažil naposledy pořádný sex. Úpadek své mužnosti sleduju už dlouho. Nefungují žádné snahy o vybuzení potence, žádné stimulační strategie, nic. V jistém věku je už docela těžké navázat vztah, člověk už nemá tolik příležitostí. Před manželkou se mi nepostaví, a za mladou kost je mi trapné dávat takové nekřesťanské peníze, zvlášť při mém důchodu, a vůbec nesnesu, když se na moje ztrouchnivělé tělo kouká taková andělská tvář. Rozumíte, já jsem už dědek, který musí občas nosit plíny. Život je už jen utrpení, nuda, a tak to i zůstane. Moje impotence je hormonálního charakteru. Myslel jsem, že alespoň v umění by mohla být jistá naděje, jak ještě něco zažít. Pořádný vzrůšo jsem už nezažil dobrých tak třicet, čtyřicet let, ale teď vím, že i s uměním je to stejný.

Jsem vlastně znechucený tvořením, protože v mém věku už o opravdové tvorbě nemůže být ani řeč, a kdyby se nějakým zázrakem něco podařilo, tak by to ani nikdo nepoznal, protože mě nikdo nebere vážně. Hnusí se mi veškeré ty ambice, trapné naděje, zcestná, marná očekávání. Proč bych měl někoho o tom, co dělám, přesvědčovat? Už se nejsem schopen žádným argumentům ubránit, protože kdybych se o to pokusil, okamžitě bych byl nařknut z nerudnosti a z toho, že se chci hned s každým za každou cenu hádat. Přitom já jsem ten, kdo nerad na někoho řve, kdo nemá rád velká gesta, kdo nenávidí násilí, kterého je současný svět přesycen. Já nemůžu akceptovat násilí, už jednoduše proto, že jsem slabý. A kdyby se mi snad zachtělo proti všem těmto věcem brojit, vzepřít se světu, který mi bez sebemenšího pardonu ubližuje a nedopřeje mi ani špetku respektu, tak bych si v důsledku svého konání zabouchl dveře k poslednímu člověku. Revolta je mi zakázána a dobré umění s ní údajně souvisí. Jsem odpad určený k neustále více a více omezovanému dožití. Současné umění ovládá ďábel zvrácenosti. Jsem zdeptán tou horou blbosti, oplzlosti kýče a krve. Navíc si neustále připadám jako blbec, protože to všechno nechápu. Nesnáším ani ty rádoby tajemné intelektuálské ekvilibristiky, které dělají z lidí hlupáky. Já se s tím ani prostě nechci identifikovat. Chce se mi z toho zvracet, ale to je na mě, jak už jste doufám pochopili, příliš velké gesto. Já už si jen snažím zachránit špetku lidské hrdosti a důstojnosti.

Nezbývá mi než mlčet.

Panu Černickému jsem musel slíbit, že rekonstrukci mé malby může kdekoli prezentovat. Potom že mi dá pokoj. Pod nátlakem získal mé svolení.

 

Neakční nemalba, 2000, 150 x 170 cm akryl na plátně