Prosím, mohli byste mi dát něco, čeho vám není líto? – 2009, dokumentární HD film, 3D animace, 20 min.
Jde o pokus propojit běžnou společenskou situaci s jevem vyskytujícím se v kontextu vědecké praxe. Neboli dát náhodný proces, exaktně nedefinovatelný, do kontextu s fyzikálním zákonem, který se o přesné definování světa pokouší. Přesněji řečeno, jde o uměleckou adaptaci všedního společenského jevu na fyzikální „laboratorní“ proces, který se odehrává v urychlovači elementárních částic .
Zmíněnou situací je periodicky se opakující každodenní nastupování do soupravy metra, které se navíc odehrává každou chvíli mnohonásobně. V tomto případě mu předcházela anketa. Na nástupišti byli kontaktováni osoby čekající na metro s otázkou : „ Prosím, mohl (mohla) byste mi dát něco, čeho vám není líto“ ? Smyslem této ankety bylo získat věci, kterým lidé nepřikládají v podstatě žádnou cenu, takže jsou ochotni se jich vzdát bez lítosti ve prospěch kohokoliv cizího. Po obdržení těchto věcí, jejich majitelé nastoupili do vlaku, který se následně rozjel.
Postupně zjistíte, že souprava vlaku je nekonečná a navíc postupně zvyšuje rychlost. Je jasně vidět překročení rychlosti zvuku, následné celkové zklidnění obrazu, zmizení detailů, konec vibrací. Jak přibývají vteřiny rychlost stále více narůstá, vlak se stále více zabstraktňuje a souprava se přibližuje rychlosti světla, kde na zbytky konkrétního prostoru začne působit gravitace.
Jestliže první část filmu byla o rychlosti, analýze, atomizaci, abstrakci, pravolevosti druhá část abstrakcí začíná je pomalá, zadopředová a vrcholí obrazem konkrétní reality . V mezní dynamice je obsažena jiná „metafyzická“ časovost, která je jakýmsi vnitřním pohybem rychlosti. Je to paralelní velmi pomalý pohyb syntézy. Je to jako byste letěli v raketě a přitom uvnitř vašeho těla docházelo k pomalému trávení. Vše, co rychlost rozdělila, se teď začíná zvolna slučovat. Nejdříve je vidět jenom kaz, poté bod, který se stále přibližuje a konkretizuje. Na to, abyste zjistili, o jaký objekt jde, máte však jen pár vteřin, protože objekt posléze opustí ohnisko, na které je zaostřená kamera a rozostřený pokračuje v pohybu k jejímu objektivu. Následně do něj narazí a na čočce ulpí tak, že zacloní část obrazu. Od této chvíle začne v sobě generovat fragment konečného obrazu, který je naprosto totožný s tím počátečním, dojde k prolnutí budoucnosti s minulostí a film se začne cyklit.
