ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA TECHNICKÉ DOKUMENTACE.

„Gagarinova věc“

27.6.1961

Předmětem výzkumu laboratoře byla tzv. „Gagarinova věc“. Objekt nejasného významu byl nalezen v modulu Vostoku 1 po jeho návratu na Zemi. Jelikož není dosud známo, kdy a za jakých okolností se tento objekt objevil na palubě ( jistotou víme pouze to, že před startem součástí vybavení modulu nebyl), dostala naše laboratoř za úkol podrobit jej specifickým zkouškám a testům. Výsledkem tohoto výzkumu mělo být zjištění, o jaký druh objektu se jedná.

Hned na začátku došlo k vážným problémům souvisejícím s manipulací. Objekt uvolňoval značnou teplotu a nebylo tedy snadné oddělit jej od trupu kabiny. Bylo nutno k tomu vynaložit značné energie. Jak se ukázalo, byl objekt k trupu připojen prostřednictvím čehosi, co se dá nazvat „energetickým zdrojem“.

Schéma průřezu kabiny s umístěním GV.

„Energetický zdroj“

Tato součást, jak bylo uvedeno, uvolňovala značnou teplotu související se světelným a rovněž, jak se později ukázalo, nespecifikovaným zhoubným zářením. Jelikož se po několika dnech začaly projevovat v organismu osob, které s objektem manipulovaly, nežádoucí symptomy, a protože se nepodařilo v krátké časové lhůtě vyvinout adekvátní ochranné prostředky, byli jsme nuceni „energetický zdroj“ separovat a zajistit tak, aby nedošlo k možným ztrátám na životech. V důsledku toho byl „zdroj“ podroben pouze třem testům. Jejich výsledky jsou uvedeny v předešlých expertizách.

Jelikož jeho termoaktivita neměla tendenci se snižovat a na povrchu objektu nebyl nalezen žádný zjevný ovládací mechanismus, pokusili jsme se zchladit zdroj přímo. K tomuto účelu bylo použito zařízení, umožňující působit lokálně vhodným chladícím médiem na požadované místo. Jako média byl použito tekutého dusíku. Zpočátku nebyla zaznamenána žádná teplotní změna. Museli jsme tedy působení média postupně zintenzivňovat. Celý pokus byl samozřejmě monitorován. Během procesu došlo k fázi, kdy intenzita působení dusíku začala působit takřka na polovinu plochy „zdroje“. Jak se ukázalo, byla tato mez hraniční. V důsledku toho totiž došlo k neočekávané explozi a tedy k nenávratnému poškození „zdroje“.

Jediným pozitivním důsledkem této katastrofy byl fakt, že „zdroj“ přestal vykazovat předchozí aktivitu a snížila se tedy jeho potenciální nebezpečnost. Dále pak bylo zjištěno, že trup samotného objektu nebyl detonací nijak poškozen.

Na základě jednoznačného závěru bylo rozhodnuto, aby „zdroj“ byl od trupu oddělen, a i nadále podrobován detekci separátně, pod kontrolou KGB a armády.

Oddělení „zdroje“ byl velmi náročný proces. Nakonec bylo nutno užít razantních mechanických metod, protože se nepodařilo v krátké době zjistit, jakým způsobem je „zdroj“ k trupu „Gagarinovi věci“ „připojen“; navíc se tým i nadále obával nežádoucí reakce „zdroje“. Otvor vzniklý po separaci byl následně zapečetěn, protože vznikly opodstatněné obavy, že by mohlo působením okolního prostředí dojít k nežádoucím vlivům na možnou vnitřní strukturu, popřípadě dosud nezjištěný obsah trupu „Gagarinovy věci“.

 

„Trup“

Po odstranění výše zmíněného „zdroje“, se stal předmětem našeho zájmu „trup“ samotný. Ten na první pohled nevykazoval žádnou zjevnou aktivitu, a proto manipulace s ním byla snazší.

Prvním úkolem bylo zjistit, popřípadě pokusit se vysvětlit, proč má objekt svůj specifický tvar, na první pohled připomínající písmeno „T“. Otázkou bylo, jaké povahy předmět, který evidentně musel mít nějakou funkci, je. Byl nářadím, součástkou, strojem, přístrojem, nebo sloužil jinému účelu…?

 

Dalo se konstatovat, že se objekt skládal ze dvou částí.

1. z tzv. „Násady“. Tento název vznikl tak, že jeden z našich kolegů byl nucen opřít objekt o zeď. Jeho spolupracovník se pousmál a s humornou nadsázkou prohlásil, že „věc“ vypadá jako „smeták“. Tento případ se nestal poprvé. Tímto způsobem byla „Gagarinova věc“ pojmenována již, když byla objevena v přistávacím modulu. Tento humorně-ironický výraz nám tedy pomohl tuto část pojmenovat.

2. z tzv. „Křídla“. Netušíme, zda tato část mohla opravdu splňovat podobnou funkci. Pouze její aerodynamický tvar byl určitou nápovědou.

Zjevné aerodynamické vlastnosti objektu (tedy obou jeho součástí) jsou pro nás velkou hádankou. Proudnicový tvar trupu je totiž orientován naprosto nevhodným způsobem ve vztahu k umístění zdroje na spodní části křídla. Zde totiž zdroj přímo brání využití aerodynamických vlastností. Naopak, byl-li „energetickým zdrojem“ objekt poháněn tak, aby mohl letět vpřed stranou, která klade logicky nejmenší odpor díky svému tvaru, musely by mít aerodynamické parametry naprosto odlišnou orientaci až o 180 stupňů. Tuto hypotézu jsme tedy museli opustit.

Budeme-li vycházet z toho, že existující aerodynamické tvary sloužily k letu objektu a to stranou, která z logiky tvaru klade největší odpor, nabízí se teorie, že energetický zdroj mohl nadnášet objekt podobným způsobem jako „vznášedlo“. Na otázku po smyslu takového pohybu však nemáme uspokojivou odpověď.

Další z teorií, která se nabízí, je ta, že objekt nebyl určen k letu, ale jeho tvar byl navržen tak, aby odolával extrémním podmínkám souvisejícím s třením okolního prostředí. Je možné si například představit, že byl součástí nějakého složitějšího celku a v tomto případě „zdroj“ nemusel souviset s pohonem, nýbrž měl nějaké jiné – detekční, komunikační, signální, bojové a jiné vlastnosti.

Pro tuto teorii hovoří také fakt, že povrch objektu vykazuje extrémní odolnost vůči jakémukoli narušení. Ani za pomoci současných nejmodernějších technologií se nám nepodařilo proniknout do hlubších povrchových vrstev, jak vyplývá z výše uvedených expertíz, doložených ve studii. Díky několika detekčním testům se nám podařilo pouze mírně poškodit povrchovou vrstvu objektu. Od těchto pokusů bylo posléze upuštěno z obavy, že povrch bude neustálými neúspěšnými sondážemi nenávratně znehodnocen.

Závěrem tedy musíme konstatovat, že po shodném závěru celého týmu bylo doporučeno, aby bylo další bádání pozastaveno, a to do doby kdy bude reálné, že nově vznikající šetrnější a efektivnější metody umožní zkoumat objekt tak, aby nedošlo k jeho fatálnímu nenávratnému poškození.

 

Boris Michailov, vedoucí expertního týmu, sestaveného zkušební konstrukční kanceláří v Podlipkách.