Kresby

Antiutopie jako utopie v regionálním prostředí

Téma, které jsem si vybral pro habilitaci, velmi úzce souvisí s mými těsnými vazbami na ústecký region. Je tomu samozřejmě proto, že jsem se v Ústí narodil, prožil celé dětství a po střední škole se posléze vrátil studovat vysokou školu, na které se teď pokouším habilitovat.

Důvodem je, že jsem chtěl využít výhod možnosti poznávání tohoto prostředí, se kterým jsem byl od malička, chtě nechtě, těsně konfrontován. Je tedy možná trochu zvláštní, že se pokouším uspět s díly, která sice souvisejí s tímto regionem, ale podstatná část z nich patří k mým uměleckým prvotinám a ne k dílům z posledního období, o kterých si většinou sami umělci myslí, že jsou ta nejvyzrálejší, časově relevantní, nejsrozumitelnější své době a diskursu, atd. Já se vás však pokusím přesvědčit, že právě tyto věci mají svoji hodnotu a že jejich působivost bude cenná právě pro kolegy, kteří daný čas se mnou v tomto městě prožili a znají jiné práce z té doby.

Specifičnost těchto děl spočívá v tom, že nebyla nikdy realizována. Jeden z důvodů je ten, že se ve své době (a může tomu tak být klidně i dnes) mohla jevit jako utopická, a to z mnoha příčin. Například že se jevila jako příliš odvážná, nonkonformní, nesrozumitelná vlivným lidem, příliš provokativní, nebo moc nančně náročná, marketingově komplikovaná, nebo nebylo možné pro ně najít místo, či se nenašla ta správná konstelace k jejich realizaci, popřípadě nebyla vůle, atd. Toto je tedy odpověď na možnou otázku, týkající se termínu „antiutopie“. Antiutopická díla v mém podání jsou taková, která v sobě nesou utopickou dimenzi související s regionem, ale v případě, že se ocitnou v souvislostech regionu širšího, například středoevropského nebo evropského, přestanou být jako utopická vnímána – tedy budou „normálně“ realizovatelná.

Nicméně. Dodnes si myslím, že mají smysl, a i když jsem přesvědčen, že k jejich realizaci pravděpodobně nikdy nedojde, stojí za to jejich ideje alespoň zaznamenat ve formě projektů.

Tuto formu jsem odvodil od vizuálních projevů, které stály na začátku zrodu důležitých idejí. Je to tedy záměrné gesto k návratu, proto nepoužívám záměrně například 3D animaci, ale perokresbu. Klidně by má kreslířská technika mohla připomínat projev nějakého anonymního vynálezce z přelomu 18. a 19. století. Nebo i z jiné doby. Mojí koncepcí totiž je, aby působila pokud možno anachronicky, neutrálně, zástupně, popisně až narativně bez jakékoli manýry či stylu. Nemělo by jít tak úplně o volnou kresbu, ale o technický, didaktický návrh, prezentující schéma či plán.

Mělo by jít o projekty odvážné, které se většinou snaží změnit myšlenkovou koncepci základní ideje a hned na začátku přehodit výhybku vývoje jiným směrem. Nemělo by tedy jít o současný futurismus, snažící se rozvést to, co se nám jeví jako nejproduktivnější dnes. Například v projektu „ Svatý kopeček“, který se týká duchovní architektury, nejde o projekt snažící se vyvinout moderní typ kostela, ale absolutně změnit uvažování o tom, co by takový kostel mohl v 21. století vůbec být, jak by mohl například stimulovat spirituální potřeby duchovně založených občanů směrem k hlubším a radikálnějším prožitkům. Stavba samotná je tradiční dřevěnicí, ale to, co se děje kolem ní a s ní samotnou, je neobvyklé. Podstatné však je, že to zvláštní, co se děje, převádí do jiné dimenze to podstatné, co má duchovní stavba splňovat – tedy například stimulovat v člověku duchovní prožitky.

Při provádění kreseb jsem myslel především na technické a anatomické studie Leonarda da Vinci, ale i jiných renesančních myslitelů. Dále pak na projekty některých vizionářů, z nichž mě zvláště zaujal vynálezce, návrhář a futurista Karl Hans Janke, který byl autorem technických výkresů, modelů futuristických raket a kosmických lodí založených na jeho vlastních vizích mírového využití jaderné energie a elektromagnetismu.

_w0a8743
Letatin v kleci, 1998

Návrh na fúzi Letatlina a Tleskačova létajícího kola. Oba tyto projekty mají mnoho společného. Například důvodem jejich vzniku bylo uniknout z prostoru totalitní nesvobody, a to pouze pomocí vlastních sil. Propojením dokonalého inženýrského draku Letatlina s mechanikou létajícího kola dojde ke zvýšení efektivity letu.

Autor Letatlina Vladimir Tatlin byl sovětský malíř, sochař, architekt, scénograf a průmyslový výtvarník, jeden ze zakladatelů konstruktivismu. Letatlin je kluzák, na kterém autor pracoval v letech 1929 až 1932. Jeho inspirací byly pravděpodobně létající stroje Leonarda da Vinci. Měl ambici vytvořit zařízení, na kterém by mohl člověk vzlétnout pomocí vlastních sil, tedy bez pomoci motoru.

Usiloval o osvobození člověka v souladu s přírodou. Jeho počin byl později vnímán jako snaha o osvobození ruského člověka ze stalinistického sevření.

S ideou létajícího kola Jana Tleskače přišel pravděpodobně spisovatel literatury pro mládež Jaroslav Foglar. Jan Tleskač je ktivní postava z jeho knihy „Záhada hlavolamu“. Tleskače nalezli jako sirotka sedět na ulici. V ruce držel hlavolam „ježek v kleci“. Uvnitř ježka byl ukryt plánek na létající kolo. Tleskač zemřel v sobotu 21. října 1913 pádem ze zvonice sv. Jakuba ve Stínadlech. Foglar vydal knihu „Záhada hlavolamu“ v roce 1940. Létající kolo bylo pro Tleskače prostředkem jak se osvobodit od z úzkostného sevření Stínadel a pro Foglara nadějí jak uniknout fašistické hrozbě.

Předkládám teorii, že původním autorem kola byl Leonardo da Vinci, a stejně tak jako že ježek v kleci byl inspirován jeho hlavolamem. Tento archaický hlavolam se původně skládal z rozkládacího kříže, vsunutého do malého rámečku připomínajícího čtverhranný prstenec. Tímto nápadem se inspiroval Američan C. A. Worrall a svůj vlastní vynález – „ježka v kleci“ – si nechal patentovat v roce 1896._w0a8742
Pouliční štychař, 2009

Pouliční štychař je osoba pohybující se po městě a vyhledávající situace vhodné pro vytvoření divadelní scény. Je schopen pomocí svého vybavení vytvořit adekvátní atmosféru pro jakoukoli situaci nebo děj a náležitě ji „emocionálně podbarvit“.

Má možnost velmi exibilně reagovat na vzniklé podněty, a tak jim dodat odpovídající atmosféru – dramatičnost, napětí, budovatelskou, heroickou, sentimentální, radostnou, melancholickou náladu, atd. K tomu mu slouží jeho technické a elektronické vybavení. Jeho základní jednotkou je počítač umístěný na konzoli, která je ukotvená na opasku. Jeho prostřednictvím je možné ovládat přístroje zavěšené ve valné většině na rampě, kterou nese štychař na zádech, jako například různé druhy světlometů, divadelních efektů, laserů, reproduktorů, atd.

Pouliční štychař je personi kací divadelního prostředí či mobiliáře. Je pohybujícím se divadelním technickým vybavením. Je mobilním aktivátorem performancí v reálném životě.

Štychařovým objektem zájmu může být v podstatě jakákoli osoba, situace nebo děj, například fronta v samoobsluze, prostý rozhovor kohokoli na ulici, skupina turistů, pes přivázaný k zábradlí, objímající se milenci, babička krmící zrním holuby, řemeslníci pracující na stavbě, žebrající bezdomovec, cvičící sportovec, atd.

_w0a8744
Balkón, 2016

Smyslem takové intervence do bloku panelového domu je prolomit či oživit šedivou, anonymní, betonovou plochu, a následně tento upgrade aktivně a smysluplně využít v praxi. Navrhuji zabudovat do fasády staršího paneláku luxusní výletní jachtu tak, aby její paluba vytvořila prostorný balkón či terasu přístupnou všem obyvatelům budovy. Loď i vnitřní část paneláku, obklopující loď, by mohla sloužit jako gastronomické zařízení, nejlépe jako kafetérie.

Námořní plachetnice má evokovat pocity svobody, volnosti a pohody. Má navozovat stav bezpečí a klidu uprostřed obrovské šedivé plochy, působící jako moře, nad kterým je zataženo. Je místem, možná azylem, otevřeným pro „anonymní“ obyvatele sídliště.

Způsob ukotvení plachetnice a její včlenění do architektonické konstrukce panelového domu nechávám na projekční a architektonické rmě, která by se takového úkolu ujala. Navrhuji kromě jiného pracovat vizuálně s transparencí plachty, protože je pro mě silným vizuálním prvkem. Jsem si vědom, že zabírá velkou plochu fasády, kde jsou umístěna okna, ale právě průhlednost plachty je realizovatelnou alternativou.

_w0a8740
Totální ochrana, 2010

Záměr: Fixace padajícího kamení a suti

Oblast: Údolí řeky Labe v Českém středohoří a Českosaském Švýcarsku

Tato lokalita je známá častými sesuvy kamenných lavin a odpadáváním velkých kusů skal na vlakovou trať lemující vodní tok. Jako možnost řešení nabízím použití nežádoucích, odstraněných pomníků z dob komunistické totality. Tyto umělecky podprůměrné sochy mají s určitostí potenciál sloužit k praktickému účelu, a to jako pilíře a podpěry zamezující drolení skal.

Jsem přesvědčen, že není nutné tyto sochařské relikty zbytečně likvidovat nebo schovávat do uzavřených, nepřístupných prostor. Nabízím způsob, jakým by bylo možné jejich ideový i praktický význam aktualizovat.

Navrhuji použít k tomuto účelu takové gurální plastiky, které mají předpažené gesto – např. kynutí, výzvu, pozdrav, odhodlání, povzbuzování, burcování, atd., aby bylo možné integrálním způsobem zapřít tyto paže do betonových desek xujících nebezpečnou erozivní skálu.

Touto instalací a následujícím zmnožením monumentů dojde k vytvoření pomyslné monstrózní brány (Porta Bohemica), kterou by mohly projíždět vlaky jako jakýmsi bezčasím z východu na západ, tedy z Německa do Čech, nebo naopak.

_w0a8738
Návrh na revitalizaci sochy, 2005

_w0a8739
_w0a8741
Super Lenin

_w0a8745
Slamhouse

_w0a8746
Památník obětem revolucí – 2004

Memoriál tvoří monumentální prapor ponořený pod vodní hladinu řeky. Aby jej neodnesla voda, je na spodním konci žerdi opatřen kotvou. Ke stejnému účelu slouží i jistící lana, propojující žerď s mostní konstrukcí, nacházející se nedaleko proti proudu řeky. Most je pro fungování vlajky velmi důležitý, a to proto, že by měl tvořit ideální pódium pro diváky, kteří memoriál pozorují, protože je příhodné, aby se na něj pohlíželo z nadhledu.

Prapor by měl být zhotoven z velmi pevného materiálu odolnému prostředí v proudící vodě. Materiál by měl být také elastický, aby docházelo k požadovanému rozvlnění. Další jeho vlastností je světelná odrazivost. V tomto ohledu je možné zvolit dvě alternativy řešení:

1. Vlajka bude zhotovena z materiálu, který může splnit obě požadované vlastnosti, tedy elasticitu i odrazivost.

2. Nepodaří-li se takový materiál získat, je možné na prapor aplikovat odrazivé plastové destičky.

Součástí žerdi by měly být dvě tyče aerodynamického profilu, na jejichž konci budou pevně přichyceny odolné reflektory vhodné pro provoz pod vodou. Tato světla zaručí žádoucí dramatičnost a enigmatičnost výjevu, zvláště v nočních hodinách.

Na vrcholu žerdi bude pevně přichyceno mechanické vahadlo, reagující na proud vody překlápěním lopatek kladoucích odpor vodě. Takto rozpohybované vahadlo je schopno pomocí páky rozvlnit prapor, a tak mu dát požadovanou dynamiku a tedy i dramatičnost.

_w0a8748
_w0a8749
Projekt Nekonečné sjezdovky – 2003

Záměrem je vytvoření monumentální stavby na pomezí architektury a land artu sloužící ke sjezdovému lyžování na místech, kde k tomuto sportu nejsou vhodné podmínky.

Lokalita – rovinatá krajina v jižnějších oblastech, kde bývá malý nebo žádný výskyt sněhové pokrývky.

Navrhuji sestrojit kouli o průměru 50 až 100 m a tento monument vsadit do adekvátně velké, k účelu projektu vyhloubené polokulovité jámy tak, aby byl objekt mírně ponořen polovinou svého objemu pod povrch země. Koulí by pod povrchem procházela hřídel poháněná výkonným motorem, na níž by se sjezdovka točila. Rychlost otáčení bude ovládána osobou k tomu určenou (správcem). Bude odvozena od potřeb zákazníků (lyžařů). Lyžaři by si tak mohli vychutnat pocit z nekonečné jízdy. Sjezdovku by mohli kdykoli opustit tak, že z ní prostě na jakémkoli místě sjedou. K tomuto účelu bude koule na úrovni zemského povrchu opatřena prstencovou přechodovou lištou. Ta bude zabezpečovat plynulý přechod z povrchu koule do ledového koryta lemujícího její úpatí.

Aby nedocházelo k tání sněhu na povrchu koule, protože bude objekt otevřen přímému působení slunečních paprsků, nabízí se zde možnost podzemního mražení. Při každém pootočení koule může v podzemní fázi docházet k intenzívnímu chlazení povrchu sjezdovky díky mrazícím agregátům umístěným ve stěně lůžka koule. Horní část vystavená vyšším teplotám tak vždy v podzemí naakumuluje chlad, čímž se zpevní povrch sjezdovky.

Led a sníh na povrchu by mohl být vyráběn a udržován podobnou technologií jako u hřišť pro zimní sporty a umělé sjezdovky, jak je tomu např. v Dubaji, v Landgraafu v Holandsku či v Xscape Complexu v Milton Keynes v Anglii nebo na plánované sjezdovce v Kodani, Vídni, Stockholmu, atd.

U takového objektu je důležitá estetická kvalita. Obrovská bílá polokoule by v rovinaté krajině mohla působit až přízračně. Mihotavé body lyžařů na povrchu rovněž.

_w0a8750
X-Ray of Housing Block, 2007

_w0a8751
Svěcení jara – 2000

Zvuková instalace pro rozkvetlý třešňový strom Je žádoucí najít takový strom, který by tvořil dominantu krajiny. Ideálně by měl stát osamoceně na návrší nebo na rovině, nejlépe na louce. Měl by být vidět z daleka.

Na větvích stromu budou nainstalovány mikrofony tak, aby byly rovnoměrně rozmístěny v koruně. Jejich počet závisí na mohutnosti stromu. Je nutné, aby byly nainstalovány co nejblíže květům, ale zároveň ne zase tak blízko, aby se jich i za silnějšího větru dotýkaly. Tak by mělo být zaručeno kvalitní snímání zvuku opylujícího hmyzu.

Pod korunou stromu bude nainstalován výkonný „sound systém“ propojený s mikrofony. Reproduktory budou namířeny do všech stran, aby se zvuk mohl šířit volně prostorem.

_w0a8752
_w0a8753
Florální kostel – 1999

Idea stromů rostoucích v rámci architektonického konceptu klasické katedrály vznikla v polovině devadesátých let. Autory této ideje jsou Jiří Černický a Michaela Černická.

Idea „Florálního kostela (Katedrály stromů)“ se navrací zpět k podstatě architektury, kdy ji tvořila sama příroda. Do doby posvátných lesů, luk, stromů, jeskyní, atd. Později, když stavitelé a architekti navrhovali sakrální architekturu, tu, která se musí vystavět, inspirovali se většinou právě přírodou. V Egyptě, Řecku, Římě a samozřejmě i v křesťanské sakrální architektuře suplovaly stromy zdi a sloupy. Koruny stromů tak posloužily jako předobraz oblouků a klenutých stropů. Další orální inspirace se staly podkladem nových stylizací coby nápodoby reliéfních i plošných ornamentů.

Základní ideou je tedy vypěstovat sakrální stavbu ze samotných rostlin, nejen pouze napodobovat architekturu. Základy takové stavby by neměly být tvořeny zdmi a sloupy založenými v zemi, ale přímo kořeny stromů. Konstrukce takové architektury by neměla být vystavěna ze zdí, překladů, trámů, atd., ale měla by být tvořena přímo živými kmeny a větvemi stromů. Pro případné posvátné dekorace budou použity živé květiny (tedy nejen řezané). Vitráže oken budou přirozeně takové, jak je stvořila příroda, a neméně působivé. Světlo tedy bude vstupovat do interiéru průduchy mezi listím stromů. Paprsky tak budou mihotavější díky působení větru, rovněž pak rozeta nad vchodem do katedrály bude tvořena velkým stromem s kulatou korunou. Různé typy věží a ál mohou reprezentovat topoly, popřípadě cypřiše. Pro hlavní loď doporučujeme použít ze symbolických i konstrukčních důvodů duby a pro boční lodě a apsidy jabloně nebo jiné ovocné stromy. Před vchod do budovy doporučuji symbolicky zasadit například „Šalamounovy klíče“. Konkrétní druhy dřevin budou akcentovány i na základě své symbolické či hermetické hodnoty, doby kvetení a barevnosti okvětních lístků, atd.

Všechny detaily by měly být konzultovány s historikem architektury, historikem zahradní architektury a biologem. Přímou realizaci by měl provádět autor ve spolupráci s architektem a zahradním architektem.

Stavba by se měla založit jako sad či zahrada, a to tak, aby od samého počátku bylo jasné, že jde o architekturu. To znamená, že by kon gurace rostlin měla od začátku vypadat jako pomyslné základy stavby. Rostliny by měly působit dojmem pevného řádu a účastník by měl mít opravdu dojem, že při vchodu do parku vchází i do prostoru architektury. Tento pocit určitě mohou podtrhnout prvky, které budou od počátku uvnitř objektu přítomny. Mám na mysli lavičky, „bazének“ na vodu (s možností využití i případného přírodního pramene nebo studánky), květinový oltář, atd.

Naše architektura se tedy opět stává lesem, studánkou, loukou – parkovou architekturou s tím, že je poučena dějinami posvátné architektury, a její charakteristický obsah, včetně hermetiky, stavbou doslova prorůstá.

Navrhujeme postavit sakrální architekturu ne jako nápodobu přírody, ale jako přírodu samotnou. Typem stavby by měla být katedrála, která přímo reprezentuje představu o evropské křesťanské tradici. Nemusí jít však nutně o stavbu křesťanskou. Naopak, měla by sloužit k ekumenickým duchovním obřadům, a nejen k nim. Měla by být místem pro odpočinek a jakoukoli vnitřní očistu, kontemplaci, spojenou s koncerty, cvičením a kulturou obecně. Postupem času bude růst, mohutnět, může být zahradníky upravována, „dostavována“ podle potřeb uživatelů. Nemělo by jí vadit, ani kdyby se nechala zarůst. Stala by se jen tajuplnější. Časem by uvnitř vznikaly náhodné cestičky, intimní paseky, atd.

_w0a8754
Reactivní architektůra

_w0a8755
Galerie metro  – 2002

Projekt „Galerie Metro“ spojuje dohromady typický „white cube“ galerijní prostor se čtyřmi vagony metra.

Prostor určený pro výstavy by měl být čistý, pouze s jedním vchodem. Světlo bude vstupovat do galerie střechou.

Vstup do galerie může být velmi exibilní. Jedna ze zdí bude součástí boční kapotáže lokomotivy, která bude moci volně popojíždět po koleji, a tak otevřít prostor maximálním možným způsobem. Bude-li potřeba zvýšit mobilitu stěn a tak otevřít galerii do více stran nebo i jinak pracovat s prostorem, může se tento princip aplikovat i na další vagony.

Pro účely galerie mohou být použité vagony, které byly vyřazeny z provozu. Každý z nich může splňovat speci cký účel. Z těchto důvodů lze každý vagon náležitě upravit, například pro potřeby kanceláře, kavárny, archivu či depozitáře, knihkupectví, knihovny, dílny, atd.

Prostor galerie by mohlo být technicky možné otevřít do čtyř stran tak, že by popojely všechny vagony v podstatě do libovolných vzdáleností. Došlo by tedy k jakémusi vymizení kompaktního prostoru, ale také k jeho rozšíření mimo původní galerijní možnosti.

_w0a8756
Pravidelná havárka

Návrh pro firmu Škoda Auto na automobilový salon.

Výsledným objektem je automobil, který prodělal těžkou havárii, a to takovou, aby tvar karoserie byl co nejvíce nepřehledný. Takto zdeformovaný vrak bude vystaven v autentické podobě, tedy tak, jak vypadal těsně po havárii.

Budou provedeny změny pouze v tom smyslu, že se nechají vyjmout okna, která ještě drží pohromadě, a dají se zkopírovat do stejných tabulí, avšak z olovnatého křišťálu. Následně se takto vyrobená okna opatří typickým ornamentem, jaký se používá u českého broušeného křišťálu. Poté se okna vsadí zpět do vraku automobilu.

_w0a8757
Osvobozující podstavec – 2002

Socha by měla být umístěna kdekoli na volném prostranství, nejlépe na vyvýšeném místě. Osobně preferuji volnou přírodní scenérii – park, nezalesněný vrch…

Instalace je složena ze dvou částí:

1) Podstavce, soklu, piedestalu, jehož součástí je i schodiště

2) Prázdné vitríny umístěné na podstavci

Prázdná vitrína spolu se schodištěm vybízí k aktivní účasti kolemjdoucích. V momentě, když se někdo rozhodne k interakci, je schopna reagovat a vtáhnout účastníka do děje.

Vitrína sama je minimalistickou sochou, která se po vstupu posunutím všech čtyř stěn jakoby rozvine a „zmizí“ tak, že to, co původní uzavřený tvar charakterizovalo, přestalo existovat. Aktér se tedy ocitá na soklu sám volně, bez jakékoli bariéry a ochrany, která by jej od okolí izolovala. Navíc se stává sám dominantou – objektem zájmu.

Vitrína je opatřena vodícími lištami a zařízením umožňujícím posun stěn vitríny pomocí zařízení běžně užívaného kdekoli, kde se vyžaduje automatické otevírání dveří aktivované čidlem reagujícím na pohyb.

Proces přeměny vitríny do rozvinutého tvaru má tři fáze, závislé na pohybu aktéra:

1. V momentě, kdy se účastník ocitne v bezprostřední blízkosti schodiště, se automaticky otevřou vstupní dveře (= stěna) vitríny. Tím dojde k vyzvání diváka, aby vstoupil.

2. Ve chvíli, kdy se aktér ocitne na pomyslném prahu vitríny, se k jeho překvapení pohnou boční stěny vitríny a zmizí mimo její vymezení. Účastník může zažít podvědomý strach z toho, že není chráněn, a tudíž může spadnout ze soklu.

3. Dojde-li k tomu, že divák vstoupí do středu soklu, odsune se mimo původní objekt i poslední sklo před ním a on se stane sám objektem, svobodnou, ale i nechráněnou ústřední postavou.

_w0a8758
Klenba – 2000

Návrh na tetování ucha

Navrhuji možnost využít vnitřních partií ušního boltce, přesněji ušní skořepy a část raménka závitu, pro originální tetování. Do této klenební prohlubně by měla být aplikována rokoková freska od Giovanniho Battisty Tiepola z let 1757–1758, nacházející se v Museo del Settecento Veneziano v Benátkách.

Název fresky je „Alegorie zásluhy v doprovodu šlechty a ctnosti“. Malba je aplikována do klenby oválného formátu a zobrazuje alegorii zásluhy v levé dolní části. Ztělesňuje ji postarší vousatý muž s vavřínovým věncem na hlavě. Doprovází jej šlechta a okřídlené postavy ctnosti, oblečené v bílém. Postavy se vznášejí na obláčku obydleném putti ke chrámu slávy. Na horním okraji obrazu přilétá Fáma vzdávající čest zásluze hrou na trumpetu.

_w0a8759
Zubní kadeřnictví – 2004

V rámci pražského festivalu performance jsem navrhl projekt, který se měl uskutečnit v přízemí obchodního domu Máj, kde se nacházelo oddělení drogerie, parfumerie a péče o tělo zákazníka.

Pokusil jsem se zrealizovat fungování zubní ordinace v kontextu tohoto prostředí. To znamená jako součást služeb, které v rámci této sekce obchodní dům nabízí.

Zajímá mě absurdita situace, kde v rámci snah pečovat o lidské tělo dochází na jedné straně k estetické kultivaci a na straně druhé k prosté záchraně existence lidské bytosti.

Podnětná je samozřejmě i otázka ekonomické nákladnosti obou služeb. Na jedné straně například cen parfémů a na straně druhé léků. Na jedné straně odměn, kterými disponuje prodavačka v luxusní parfumerii v podstatě bez vzdělání, a na straně druhé dentista, tedy expert s vysokoškolským diplomem.

Je pro mě rovněž podstatná estetika celého projektu. Prolnutí designu ordinace s komerčním luxusem zmíněného oddělení – stroje na zubařské operativní zákroky například se stojanem na rtěnky a šminky, lékařských uniforem s kostýmy „modelingových“ prodavaček, atd.

_w0a8760
_w0a8761
Luxus smutku – 1996

Instalace se skládá z většího počtu (v tomto případě šesti kusů) luxusních vozů Rolls-Royce. Auta jsou xním pozadím pro pohyb gurky reprezentující maskota rmy. Jsou jakýmisi komiksovými políčky nebo lmovými okny tvořícími pozadí pro „animovaný“ pohyb.

Předlohou pro gurku „Spirit of Ecstasy“, také nazývané „Emily“ nebo „Létající dáma“, byla herečka a modelka Eleanor Valesco Horton. Automobilový nadšenec John Edward Montagu-Scott si ji najal jako sekretářku, propadl jejímu půvabu a vybral si ji jako model pro sošku vozu značky Rolls-Royce. Jejím autorem je sochař Charles Robinson Sykes.

Soškou v mé verzi je moje žena. Je nahá a uvězněná na kapotě vozu. Její přirozený stud v ní vyvolává hanbu a nutí ji uniknout z tohoto nepřirozeného světa.

Situace 1. – Figurka pociťuje hanbu, stud a nevolnost. Bolí jí břicho. Sklání či krčí se i proto, aby skryla svá intimní místa.

Situace 2. – Figurka se rozhodla, že musí uniknout. Zmítá se ve snaze odtrhnout chodidla z podstavce. Zatím se jí podařilo uvolnit pravou nohu.

Situace 3. – Figurka je konečně pryč ze sevření podstavce. Je ale ještě nutné najít způsob, jak se dostat z kapoty vozidla. Volí únik po mříži chladiče, kde je možné se přidržet.

Situace 4. – Figurce se nepodařilo v dolní části mříže udržet. Spadla, narazila si bok a má problém vstát. Musí si alespoň na pár vteřin odpočinout.

Situace 5. – Pomalu se přesouvá po nárazníku, zády ke kapotě z nejexponovanějšího místa, aby co nejrychleji unikla zrakům případných diváků.

Situace 6. – Sbírá odvahu ke skoku. Je nutné, aby co nejrychleji opustila nárazník. Nesmí být přistižena při útěku. Skáče!

_w0a8762
_w0a8737
Spray man – 2000

Sprayman je ztělesněním street artu. Nepoužívá spreje k tomu, aby jejich prostřednictvím vizualizoval obrazy, graf ti, atd. On sám je bytostným projevem sprejování.

Proud barvy nesměřuje jedním směrem, ale do všech stran ze zdroje, kterým je on sám. Pod proudem barvy nemusí být takřka vidět, jako by byl antropomorfní mlhou, přízrakem. Kudy projde, zůstává za ním rozostřená stopa, jakési stigma.

Kombinéza Spraymana je opatřena držáky a řemeny, do kterých je možné vsadit libovolné spreje. Jejich trysky jsou, podobně jako u ventilku jízdního bicyklu, propojeny pomocí bajonetu bowdenem s centrálním ovladačem, který performer drží v ruce. Lanka mohou být stejně dobře nahrazena i hydraulickou soustavou.

Všechny ovládací prvky, především bowdeny, musí být pevně přišity nebo všity do materiálu, ze kterého je ušita kombinéza Spraymana, a to proto, aby nedocházelo k omezení jeho pohybu, popřípadě vytržení bajonetu z trysky spreje.

_w0a8731
Start Prounu – 2014

Autorem myšlenky Prounu byl El Lissitzky. Pokoušel se přepracovat konvenční formy obrazu, sochy a architektury. „Prouny“ jsou přestupní stanice mezi materiálem a architekturou. Jako dynamická abstraktní jednotka mohou být použity jakýmkoli anonymním autorem. Mohou přecházet z obrazu na obraz, ale i kamkoli jinam. Tak může vznikat nový prostor o více rozměrech. Prouny jsou novou formou, schopnou vytvořit nový univerzální, organický prostor – realitu.

Navrhuji, aby byly Prouny vypouštěny na oběžnou dráhu z města Bajkonur původně známé jako Leninsk. Nachází se v Kazachstánu. Součástí města je kosmodrom, kde se prováděly a provádějí zkoušky balistických raket.

Proun by měl být funkčně vybaven stejným technologickým zařízením jako běžné ruské rakety, dopravující náklad ke stavbě orbitálních stanic, satelitů a jiných podobných objektů nacházejících se na oběžné dráze.

Navrhuji, aby byl první Proun věnován obětem kyjevského Majdanu. Jeho výroba i odpálení by měla být nancována z ruských státních zdrojů, tedy i ze zdrojů ruské ma e. Žáruvzdorné kapoty Prounů by měly být popsány jmény obětí.

_w0a8735
Kinetický vodopád

Jeřábový vodopád je určen ke zvlhčování vzduchu na Xeriferiích velkých měst, kde je málo zeleně a obyvatelstvo trpí suchým a prašným prostředím.

Praktičnost vertikální zahrady vidím v blahodárném působení rostlin ve větších výškách, než mohou vyrůst běžné stromy. Dále pak v možnosti fungování výškového kinetického vodopádu. Jeho předností je, že může v krátké době uvolnit obrovské množství par, které přinesou úlevu hlavně obyvatelům sídlišť.

Alternativu stavebního jeřábu volím pro jeho relativně nízkou cenu s možností využití například i vyřazeného kusu. Předností je nejen výška a pevná konstrukce odolávající velkému zatížení, ale také mobilita stroje, a to především obrovský rozsah prostoru, který díky své rotaci a posuvnosti pojezdové rampy je schopna obsáhnout.

Konstrukce jeřábu je ideálním místem pro pěstování popínavých a invazivních rostlin. Na skelet je možné umístit i kontejnery s uměle zavlažovanou zeminou. Tímto způsobem by bylo možné pěstovat i mohutnější kultury. Takto vypěstovaná vertikální zahrada přirozeně poskytne i zázemí pro hnízdění ptactva.

Celá konstrukce a přirozeně i rameno jeřábu je velmi příhodné pro montáž roury ukryté v zeleni, jejímž prostřednictvím by mohla proudit voda na vrchol a dále na konec otočného ramene. Odtud může proud vody padat volně dolů. Bylo by ideální vést potrubí z vodního zdroje umístěného v okolních horách, a zásobovat tak vodopád samospádem. Voda může padat do míst k tomu vytipovaných nebo nově zbudovaných, jako například odtokové bazény, atd.

_MG_0005

Návrh na přeměnu monumentu Petra Velikého v Moskvě pomocí umělecké intervence – 2013

Důvod realizace: Výročí 300 let ruského námořnictva Původní

autor: Gruzínský sochař a architekt – Zurab Cereteli, prezident Ruské akademie umění Zadavatel

realizace: Starosta Moskvy Jurij Lužkov (blízký přítel Z. Cereteliho)

Místo realizace: Moskevská část – Zamoskvorečje

Hmotnost monumentu: 1000 tun Odhalení

realizace: 1997

Náklady na realizaci: 288 milionů dolarů

Přezdívky: Terminátor, Gulliver

Výhodou navrhované revitalizace je zajímavější ideová i estetická působivost výsledku díky aktualizaci obsahu a inovaci formy. Dále pak velmi snadná fyzická i ekonomická dostupnost pomníků, které se většinou volně nacházejí nevyužité na nedůstojných místech. Jejich ideová recyklace bude ve výsledku levnější než transport monumentu na jiné místo, např. do Archangelsku nebo Petropavlovsku, jak bylo navrženo novým moskevským starostou Vladimirem Resinem.

Z důvodu celkové revitalizace uměleckého objektu navrhuji aplikovat na stávající tělo (trup) další sochařská díla. Vycházím z toho, že tvar monumentu je tak nesourodý a překomplikovaný (ač se snaží působit kompaktně), že další aplikací soch dojde k rasantní, produktivní, takřka surrealistické přeměně. Po jejím dokončení by sousoší mělo působit ještě chaotičtěji, mohlo by vytvářet dojem náhodné, expanzívní kumulace.

Sochy, které bych rád použil pro dotvoření monumentu Petra Velikého, se nacházejí všude v oblastech, které bývaly pod vlivem SSSR. Jde o gurální bronzové památníky V. I. Lenina. S těmito díly bych rád zacházel velmi volně až nahodile, a to i ve smyslu možné separace (rozdělení sochy) na více samostatných segmentů.

K xaci externích soch bude použito již stávající konstrukce schodiště, která je součástí vnitřního vybavení objektu. K ní je možné připevnit ocelové nosníky, sloužící ke stabilizaci soch. _w0a8734

Památník obětem revolucí

_w0a8736
Vlkodlak – 2012

Navrhuji využít pro tento projekt služeb nezkrotného, zlého a uštěkaného psa jakékoli větší rasy. Na jeho záda by měl být pevně připevněn výkonný tlampač tak, aby jej vzteklé zvíře nemohlo shodit nebo zničit. Na košík k mordě doporučuji pevně přichytit mikrofon. Je nutné jej zabezpečit proti násilné destrukci.

Takto vybavené zvíře doporučuji pustit volně (především v nočních hodinách, ideálně při úplňku) do městských ulic. Předpokládám, že se záhy stane předmětem honu bezpečnostních složek, a toto drama řádění vlkodlaka ještě vygraduje.

Bude-li aktivita vlkodlaka spojována s nějakým projektem typu výstava současného umění, je vhodné dát mu volnost pohybu po celé galerii či instituci a nechat zvířeti tato privilegia i v nočních hodinách, kdy bude jeho působení ještě intenzívnější.

_w0a8733
Gelová bomba – 2001

Gelová bomba je nástrojem, jehož pomocí je možno malířsky pojednat rozsáhlé území o rozloze několika hektarů, a to za velmi krátkou dobu. Její koncepce byla vyvíjena pro potřeby rozsáhlých lokalit na periferiích měst, kde je například často šedivé, nezáživné a uni kované prostředí.

Bomba se skládá ze dvou částí:

Z části pevné, takové, která ve výsledku nebude součástí uměleckého díla, a tudíž bude později po jeho dokončení odstraněna. Touto částí je jednoduchá nosná kruhová konstrukce, jejíž nedílnou součástí jsou i naváděcí směrovky a křidélka. Slouží pouze k navigaci bomby.

Z části „nepevné“. Ta bude tvořena rozličnými gelovými pouzdry, tryskami a hadicemi, které budou nebo mohou být v důsledku nedílnou součástí uměleckého díla.

„Nepevná“ část bomby bude složena z pouzder naplněných barevnými tekutinami. Tato pouzdra budou zhotovena z měkčeného gelu, který se po nárazu rozptýlí a zcela se propojí s barevnou matérií. Stane se její nedílnou součástí.

Jednotlivá pouzdra jsou mezi sebou propojena tak, aby ve výsledné formaci vytvořila pravidelný, symetrický ornament, jehož pevná struktura a kompoziční řád bude kontrastovat s divokostí exploze. Výsledná skvrna vzniklá nárazem a následnou explozí bude kompilací řádu a divokosti ovlivněné procesem vzniku. Půjde tedy o tvar, jehož uspořádání nebude vzdálené ornamentu. Určitý vliv na výsledek bude mít i rychlost a úhel dopadu objektu, popřípadě povětrnostní podmínky.

_w0a8732
Proun space station

Tato pietní stanice (memoriál) by měla sloužit k uctění věčné památky obětí sovětské moci, především ruské státní ma e. Mělo by jít o připomínku utrpení bezejmenných obětí, perzekvovaných bojovníků za svobodu a demokracii, kteří byli odstraněni, zavražděni, nenávratně zmizeli nebo museli emigrovat.

Pomník by měl být instalován na oběžné dráze Země. Sloužil by jako mezinárodní orbitální stanice viditelná v noci z povrchu naší planety běžným dalekohledem. Její účel by měl být čistě estetický a vzpomínkový.

Žáruvzdorné kapoty Prounů by měly být popsány jmény obětí.

Objekt je koncipován tak, aby jej bylo možné v případě pravděpodobného aktuálního přibývání nových a nových obětí doplnit o další Prouny. Takovým příkladem je i probíhající konflikt na Ukrajině. Takto je možné objekt v podstatě do nekonečna dotvářet bez toho, aby byla narušena estetická kvalita díla.

Každý Proun by měl být funkčně vybaven stejným technologickým zařízením jako běžné ruské rakety, dopravující náklad ke stavbě orbitálních stanic, satelitů a jiných podobných objektů nacházejících se na oběžné dráze.

Stanice by měla být nancována z ruských státních zdrojů, tedy i ze zdrojů máme._w0a8730 _w0a8729
House inside Apartment Block – 1991

Návrh na penetraci původní zástavby do aktuální architektonické situace

Lokalita – sídliště Všebořice, okrajová část Ústí nad Labem

Všebořice byly původně jen malá víska uprostřed polí, v jejímž srdci dominovala náves s kostelem svatého Mikuláše, obecním rybníkem a zámeckým areálem. Z minulosti zbyl pouze kostel a pár dalších domů. Po druhé světové válce byla obec zdevastována. Využíval se pouze státní statek až do sedmdesátých let, pak musel ustoupit výstavbě panelového sídliště.

Vzpomínám si na jeden z domků statku. Jako malý jsem kamarádil s klukem, jehož rodina v něm žila. Chodili jsme spolu do všebořické pětitřídky. Často jsem ten dům navštěvoval, hráli jsme si v něm na schovávanou, stavěli různé bunkry a podobně. Z původnosti místa a ani objektu samotného nezbylo vůbec nic, a přesto mám ten dům díky dětským hrám, kdy jsem jej doslova prolézal ve všech jeho zákoutích, v detailních vzpomínkách.

Navrhuji způsob, jak ducha minulosti na dnes normalizačně vyhlížejícím místě oživit. Zjistil jsem, že jednotlivé panelové byty mají dost podobné půdorysy místností s těmi z původního domu. Je tudíž možné, aby v prostoru uvnitř paneláku identickému s prostorem původního domu došlo k dočasnému vybavení interiéru inventářem identickým s tím, na jaký si z dětství pamatuji, samozřejmě ve shodě se stávajícími obyvateli. K tomuto účelu by bylo ideální využít služeb historika architektury, scénografa i dalších specialistů. Tak by bylo možné doslova implantovat neexistující stavení do domu stávajícího, tedy ducha minulosti do přítomnosti.

Doporučuji pracovat s omítkou, původním nábytkem, tapetami, truhlíky na květiny, včetně rekonstrukce malé zahrádky související s domem. Zajímavé by bylo i včlenění komínu na místo, kde původně stál, tedy ve čtvrtém podlaží. Je i možné pracovat s pocitem vzdouvajícího se kouře v místnostech, které se dnes nacházejí nad původním domem.

_w0a8728
Pramen – 2000

Pro realizaci tohoto projektu navrhuji vyčlenit jednu místnost v panelovém domě, v ideálním případě koupelnu. Je však možné zařídit jakoukoli místnost tak, aby se z ní koupelna mohla stát. Prostor by se měl nacházet v bezprostřední blízkosti postranní fasády budovy. Tuto zeď navrhuji narušit tak, že by mělo dojít k vybourání stěny související s koupelnou, a to syrovým, nijak neretušovaným způsobem (například sbíječkou).

Uvnitř koupelny by měla téct nepřetržitě voda v umývadle nebo ve vaně, jako by ji někdo, kdo prováděl hygienu, zapomněl vypnout a odešel. Voda poteče dále po podlaze a kvůli absenci zdi po fasádě paneláku na ulici. Z tohoto důvodu by měla být zeď pokryta vodou nepropustným nátěrem.

Je velmi žádoucí, aby nebyl do místnosti přístup z důvodu jejího vystavení autentickým přírodním podmínkám, to jest dešti, větru, slunci, atd. Je tudíž možné, že bude časem kolonizována órou i faunou, to jest mechem, náletovými rostlinami, zahnízděnými ptáky, atd.

Všechna voda tekoucí po zdi by měla být svedena do strouhy k tomuto účelu vybudované. Tak vznikne potůček, proplétající se zástavbou. Později se vlije jako přítok do nejbližší říčky, řeky, atd.
_w0a8727
Překocená chata – 2010

Stavba má být klasickým víkendovým stavením situovaným na vesnici. Má tedy vnější podobu v tomto případě hrázděné dřevostavby. Dům je tradiční, ale tradičně vypadat nemá, protože je překocený na bok, a tak působí nepřirozeně, absurdně, surreálně… Jako by šlo o pozůstatek neštěstí, o situaci vzniklou živelní katastrofou.

Při bližším prozkoumání se však divákovi situace jeví jinak. Dům je totiž takto projektován záměrně. Je kombinací tradice a moderní stavby. Tam, kde by byly očekávány původní základy stavby, se nachází moderní bazén, jehož hladina se odráží v prosklené stěně pomyslného dna stavby.

I uvnitř budovy je vše tak, jak má být. Podlahy jsou vodorovné a celý interiér je zařízen moderně, komfortně a je prostoupen světlem. Vše, co z vnějšku působí nahnutě, je upraveno tak, aby se zevnitř dalo normálně používat. Například okna mají patřičně posunuté panty, atd.

_w0a8724
Klec – 2000

Navrhuji propojit dohromady dva nákupní vozíky tak, aby druhý stál obráceně na tom prvním. Tak vznikne prostor podobný kleci pro ptáky. Jde tedy stejnou měrou o klec i nákupní vozík.

Uvnitř musí být i běžný nákup ze supermarketu, pro který je typická reklamní mnohobarevnost obalů. Součástí zboží je i živý tvor přežívající v kleci, v tomto případě velký papoušek (pravděpodobně Ara). Jeho pestré barvy splývají s barvami zboží, a tak je na první pohled vnímán spíše jako součást celku.

Pták svým chováním narušuje běžnou situaci. Zobákem, drápy a hlukem do ní vnáší zmatek, ničí potraviny, trhá obaly, působí kolem sebe nepořádek a stejnou měrou destruuje nejen nákup, ale nevědomky i sám sebe tím, že se cpe čokoládou, corn akes, koblihami, uzeninami, ohlodává krabice od mléka, od prášku na praní, atd.
_w0a8722
Dech v kleci

_w0a8723
Chilli čočka – 1991

Sochu je vhodné realizovat v oblastech s chladným podnebím, kde na vodních plochách vzniká tlustá vrstva ledu.

Skulptura má tvar konvexní nebo konkávní optické čočky. Je vytvarována z tlusté krusty ledu na zamrzlém jezeře nebo i moři. Měla by být situovaná na volném prostranství, tedy co nejdále od břehu, vegetace.

Měla by být vysekána přímo do ledu a posléze vybroušena a vyleštěna tak, aby měl její tvar hladký povrch a splňoval tak co nejvyšší optické standardy.

Po dokončení čočky by měl být její povrch penetrován červeným pigmentem, aby došlo k jeho odlišení od okolního prostředí. Poté bude otvorem v ledu pod lupou nainstalován výkonný voděvzdorný re ektor, který by měl zařídit i noční provoz sochy a dovršit její přízračný vzhled.

_w0a8721
Socha rotačního vytahu – 2002

Projekt do Malé dvorany Veletržního paláce

Projekt nebyl realizován z důvodu nedůvěry kurátorů NG v jeho realizovatelnost.

Smyslem projektu je komentovat důležitý text, který byl v určité době v pražských intelektuálních kruzích značně adorován. Jde o „Společnost spektáklu“ Guy Deborda. A protože mi připadá, že je absurdní pokládat naši upjatou společnost ve srovnání s tou západní za příliš zatíženou spektáklem, rozhodl jsem se spektáklovost podpořit. Projekt však není popřením pravdivosti Debordových tezí, ale reakcí na neadekvátnost jeho kontextualizace v našem ubohém „spektáklovém“ prostředí.

Navrhuji bezplatně nabídnout provozovateli tradičního hydraulického kolotoče s labutěmi prostor Malé dvorany Veletržního paláce. Stroj je provozován na nedalekém výstavišti v Holešovicích. Jako sochařská instalace sloužící k zábavě by mohl být kolotoč nadále provozován v prostoru ctihodné kulturní instituce, sloužící k prezentaci špičkového moderního umění, kde spektáklovost absentuje tak, že je to až ostudné.

Navrhuji využít kolotoče jako rotačního výtahu. Mělo by proto být možné z labutí na místech k tomu určených a upravených v nižších patrech vystoupit přímo do expozice. Z důvodu bezpečnosti musí být zajištěn asistent vyškolený k tomu, aby pomáhal návštěvníkům pohodlně opustit labuť.

Jako upgrade (v případě možného nančního krytí) navrhuji přetvořit jedno z ramen kolotoče tak, aby jej bylo možno automaticky prodlužovat, a to do té míry, aby mohl návštěvník, obsluhující adekvátní labuť, libovolně „létat“ do kteréhokoli z pater a užívat si tak expozic z neobvyklého úhlu pohledu.
_w0a8720 _w0a8719
Anatomická studie monstra , 2009

Záměrem je vytvoření homunkula, tedy zdánlivě oživlou simulaci malého člověka, a napodobit tak snažení Viktora Frankensteina, prométheovského hrdiny z hororového románu Mary Shelleyové z roku 1818.

Jeho výroba by v mém provedení nemusela být zase tak složitá. Jako nápodobu kostry člověka je možné použít drátěnou mobilní konstrukci z důvodu snadného přizpůsobení materiálu potřebám plastického chirurga. Na tuto konstrukci doporučuji aplikovat jednotlivé svalové partie reprezentované těly Plzáka španělského. Jeho tělo je k pohybu monstra ideální. Nahrazuje činnost svalstva autenticky, a to pokaždé, když se jej oživovatel dotkne. Při kontrakci svalu dojde k pohybu těla, končetiny, atd., a tedy k iluzi oživlosti „subjektu“.

K tomuto experimentu Je nutné využít služeb opravdu zkušeného chirurga v ideálním případě s asistencí odborníka-přírodovědce specializujícího se na tento živočišný druh. Je totiž nezbytné při operativním zákroku nenarušit nervovou soustavu Plzáka. Zkušený profesionál by s tímto výkonem neměl mít žádné potíže. V tomto smyslu je reálné, aby živočich penetraci vůbec nepocítil. Plzák španělský (Arion lusitanicus) je jedním z nejagresívnějších invazních druhů na našem území působící velké škody v kulturní i zemědělské krajině. Boj proti jeho invazi je dlouhodobě neúspěšný. Fakt, který stojí z mého pohledu za pozornost, je, že má tělo monstra povahu „antropomorfního fyla“ 1/, což je ve světě přírodních věd nitkovitá anatomická struktura složená z množiny živočichů, kteří mají tak těsné vazby, popřípadě závislost, že začínají tvořit novou vyšší živočišnou jednotku. Ta se v tomto důsledku chová skoro jako individuum. O tomto fenoménu jsem se poprvé dozvěděl od francouzského náboženského myslitele a vědce Pierra Teilharda de Chardina, který žil v první polovině 20. století.

1/ Fylum je taxonomická hierarchie, která je hierarchickým systémem, v němž jsou druhy sdruženy ve stálých uskupeních založených na příbuzenství.

_w0a8718
Kioskhouse – 2004

Navrhuji zacházet s kiosky jako s architektonickými jednotkami, segmenty či stavebním materiálem tak, aby z nich jako z dílů vznikla skutečná (monumentální) architektura.

Je samotný kiosek architekturou? Možná ano. Bývá spíše spojován s termínem užitková stavba nebo městský mobiliář. Slovo architektura je tedy asi spíše nadsazené. Termín kiosek nebo stánek má pro mě nádech handicapu, okrajovosti, ubohosti… Proto mám snahu toto outsiderství korigovat. Chci využít efektu zmnožení různorodosti v monumentálním jednoduchém architektonu, kde je vše odhaleno až do nepřehlédnutelné divokosti a živelnosti.