Táta

Táta, 2009, čb film, 1 min, reanimace filmu z domácího archivu, autor – dědeček autora, zachycující otce autora ve věku jeho syna. Kumulace defektů způsobených na filmovém pásu v průběhu osmdesáti let

instalace ve Špálově galerii.

Jde o reinterpretace starých amatérských filmů, které jsou založené na fixaci autentických defektů a nečistot naakumulovaných během let na filmovém pásu. Jsou to tzv. dvojité dokumenty – záznamy reálného děje, ale také času – stáří filmu. Místo obvyklého mizení nebo retuše se naopak defekty zastavují a postupně akumulují.

Ve filmech jsou použity dva druhy animace defektů.

Enigma“ je fragment filmu od neznámého ruského filmaře, použitý pro dokument o jednom z nejgeniálnějších klavíristů všech dob Svjatoslavu Richterovi. Na snímku je proto ponechán autentický zvuk Schubertovy klavírní sonáty B dur (D.906).

Zde jsou defekty animovány tak, že je ponechán jejich autentický valér šedé takový, jaký je vidět ve chvíli, kdy chyba blikne. Nedochází však k následnému periodickému vrstvení identických chyb, způsobené například mechanikou stroje, která film promítala. Jinak by defekty postupně tmavly až černaly.

To je případ filmu „Táta“ , jehož vznik souvisí s nedávným úmrtím mého otce. Jedná se o osmičkový film z rodinného archivu. Kameramanem je můj dědeček. Natáčí mého tátu ve věku mého syna, jak mu běží do náruče a přitom blbne. Ačkoli obraz vypadá dost nereálně až hororově, je animace pravdivější v tom, že není zasahováno do chyb, které jsou identické a vrství se na sebe, proto ve velmi krátké době zčernávají.

Třetí film je „abstrakcí“ filmu „Táta“. Je jeho vedlejším produktem. Obraz filmu je odstraněn a chyby byly ponechány jeho autentické bez následného vrstvení. Jedná se jen o film z chyb.