text

Jiří Černický získal v roce 1998 prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého. Jeho pozice na umělecké scéně je dlouhodobě razantní a nezaměnitelná. Společný základ jeho často velmi disparátních projektů byl asi nejpřesněji pojmenován jako vytváření fiktivních scénářů. Ty následně koncetruje do různých medií, které nezřídka kombinuje nejen v rámci komplexních výstavních konstelací. Suvereně přechází mezi závěsným obrazem, objekty, videem, fotografií. Využívá strategie vycházející z akčního umění i technologií nových medií. Nevyhybá se silným emocím, sociální kritičnosti i predikování budoucnosti. Stejně jako znejištuje ostrou dělící čáru mezi realitou a fikcí, nabourává a osvobozuje nesnesitelný patos ironickým humorem. Ekvilibristická dovednost vyvážit všechny komponenty chrání Černického projekty před hrozbou plané morality, prvoplánového vtipu a překombinované nudy.

Umělecké a politické avangardy první poloviny 20. století se staly během posledních deseti let jedním z nefrenkventovanějších témat současného umění. Jeden z hlavních důvodů bývá spatřován v nostalgii po radikálním společenském etosu, který si pro sebe protagonisté avangard programově nárokovali. V zjednodušené explikaci mělo umění a životní praxe splynout v jedno a stát se uhelným kámenem budování nové společnosti. To je v naprostém kontrastu se současnou realitou, kdy je umění odkázano definovat a obhajovat svou pozici především skrze samo sebe. Primární neutilitárnost současného umění zadává nejen záminku k zpochybňování jeho smyslu z pozic většinové společnosti, ale vytváří velké pnutí uvnitř umělecké komunity. Archeologické odkrývání ruin avantgardních hnutí lze bagatelizovat jako nezávaznou koketerii s radikální retorikou počátků moderního umění, tak brát vážně jako upřímné hledání možného východiska ze zackylení současné umělecké praxe i provozu.

Tématická agenda výstavy Jiřího Černického na první pohled zapadá do výše naznačeného kontextu. Buďte však ostražití. Vše nasvědčuje tomu, že pokud se vydáte na cestu tímto směrem zahučíte v pasti, kterou na vás autor umně nastražil. Něco tu totiž nehraje. Suprematistické prvky rozložené na stole mění kompozice na základě psychokinetických dispozic Niny Kulaginové. Dokumentární film pochází z roku 1967, kdy paranolnální experiment proběhl pod dohledem týmu sovětských vědců. Inženýrské umění, okultismus a vědecký materialismu v jediném záběru. Následuje obří růdá opona. Reflexní plochy z nichž je vyskládáná znejišťují primární konotace k teatralitě a státnímu symbolu SSSR. Referenční okruh, který odkrývá sám Černický je daleko širší a příznačně se v něm mísí odkazy na experimentální fyziku, přírodní struktury v podobě rozpraskané půdy za extremního sucha, koridu, radikální protestní hnutí i americkou popkulturu. Monumentální objekt jakoby do sebe kondenzoval ambivalentní potenciál zničit i zachránit lidstvo zaroveň. Busta generalisima Stalina rotující v mikrovlné troubě šlehaná elektrickými výboji podobnými vizionářským experimentům Nikoly Tesly se může jevit jako vizualizace Očistce nebo zahráváním si s oživování homunkula.
Podobně hypnotismus používáný hlubinou psychologií se podaní expresivního herectvím černobílého hollywoodského filmu a projekcí přes křištálovou vázu mění v strašidelné mystrium.

Nemůže být pochyb, že Jiří Černický není k epoše avandgard sentimentální. Historické exkurzy však nejsou v jeho podáním ani protiavandgardními pamflety. Snad by se dalo mluvit o konstrukci paralelní historie, v němž proti převládajícímu narativu je dána váha iracionálním, půdovým a okultním kořenům hnutí. Utržky vyprávění nahání tísnivé pocity, strach. Bez ironie, by se daly přirovnat k návštěvě pouťového Domu hrůzy, kde vedle kašírovaných strašidel a přízraků narazíte na skutečnou mrtvolu.