(1999 – 2004)
V roce 1999 jsme v rodině zažívali krizovou situaci – rodiče se opravdu hodně pohádali. Tato událost vedla k tomu, že jsem mámě vyrobil „jehelníček“ ne nepodobný mému otci, nacházejícímu se v problematické situaci. Ke zhotovení figurky jsem použil náhradní kousek látky z tátova saka.
Jehelníček jsem připevnil na ledničku do kuchyně, tedy na místo, kde máma tráví nejvíc času. Doporučil jsem jí, aby figurku opravdu používala jako předmět, do kterého zapichuje jehly a špendlíky, když jich není potřeba k šití. Máma odmítla s tím, že nechce každý den zabíjet mého otce. Odpověděl jsem jí, že svého muže přece nezabíjí tím, že do nějaké malicherné figurky píchá špendlíky. Daleko víc se zabíjejí navzájem tím, když se mezi sebou hádají.
Snažil jsem se matce vysvětlit, že používáním jehelníčku má možnost uvědomit si každým vpichem jehly přítomnost smrti, která nám bere čas určený k tomu, abychom se milovali.
Jehelníčkové figurky se nacházejí v nevýznamné, obrazně řečeno, ve zmrtvělé situaci. Mám dojem ,že způsobíte-li někdy bolest „otupělé či zmrtvělé“ osobě, probudíte v ní (třeba i pomocí šoku) vědomí o tom, že žije. Musí však jít o druh bolesti, která v dané osobě spíše probudí její smysly a upozorní ji, že stále žije. Pokaždé, kdy dojde ke vpichu, by měl jehelníček dát tomu, kdo ho používá pocítit, jak je mu ona konkrétní osoba drahá. Jehelníček by měl zvyšovat soucit k zobrazenému člověku, měl by uživatele přimět, aby o něm daleko víc přemýšlel. Vrcholem mého snažení by asi bylo, kdyby citlivější osoby tak trochu i dojal. Důležitý je malý rozměr postavičky, navozující zranitelnost a křehkost, ale především zvláštní pocit z toho, že ji majitel opravdu vlastní natolik, že si ji může vzít do dlaně. V podstatě je to panenka pro dospělé personifikující konkrétního člověka.
Vznik dalších jehelníčků souvisí s narozením mého syna. Přestal jsem jezdit na delší pobyty do zahraničí, protože jsem si ho chtěl v klidu užít a starat se o něj. Zůstával jsem tedy doma a tehdy jsem jehelníčky začal používat k tomu, abych se jejich prostřednictvím pokusil navázat kontakt s lidmi ze svého okolí.
Vyrůstal jsem na sídlišti se stovkami sousedů, které jsem v podstatě nikdy nepoznal, i když jsem je denně potkával a zdravil na chodníku před panelákem. I dnes, kdy bydlím v bývalé dělnické čtvrti, se nacházím ve stejné situaci. Libeň je nudná, šedivá periferie, která svým způsobem do šedivá formuje i své obyvatele. Snažím se s tímto handicapem bojovat tím, že jim věnuji čas prostřednictvím Jehelníčků. S odstupem snad můžu konstatovat, že tento čas není ztrátový, spíše naopak. Je možné ho v nich vnímat, i když zobrazené situace vypovídají právě o určité ztrátě času. Investuji čas do ztraceného času a tak ho získávám ne snad jen pro sebe, ale i pro ty, kteří Jehelníčky používají nebo se na ně alespoň dívají. Je to pokus o integraci nepodstatných a tudíž nezapamatovatelných dějů do bytu, o jejich zastavení o možnosti s nimi delší dobu být, a tak si je se zvýšenou naléhavostí uvědomovat.
Pro to, aby vznikl jehelníček, je nutné najít vhodnou, až typickou osobu, která se nachází v tzv. jehelníčkové situaci. Většinou je to taková situace, která se špatně pamatuje, protože nemá skoro žádný význam nebo dokonce nechceme, aby nějaký měla, a tak na ni hodláme zapomenout. Takových situací je na první pohled velké množství, ale těch opravdu přesných /jehelníčkových/ zase až tak moc není. Podaří-li se tuto vzácnou chvíli vyfotografovat, je nutné takto získanou momentku poměrně pracným způsobem (což je důležité) převést do prostorového obrazu, tedy Jehelníčku. Výsledný objekt je vyroben pečlivě s trpělivostí a mělo by na něm být vidět, že o něj výrobci opravdu šlo. Na diváka by měl působit ne jako umělecký artefakt, ale jako něco, co se mu jen blíží, o čem by amatér mohl říci, že je to už skoro umění. Nemělo by jít o umělcem přetvořenou všední věc, která se tak stává uměleckým dílem, ani o „misery art“ tedy kontrapozici velkého umění, ale o něco jednoduššího, co nepatří ani moc do galerie, ale spíš do galanterie.
(každodenní voodoo) – 1999, 14x10cm, textil, sklo, kov
Otec
Na jaře v roce 1999 se moji rodiče dost pohádali. Tou hádkou vyvrcholila tuhá atmosféra, která naší rodinu dusila již delší čas. Krizovou situaci jsem se osobně rozhodl řešit tak, že jsem vzal tátovi z kapsy jeho saka náhradní kousek látky a ušil z něj jehelníček ne nepodobný jemu samému. Jehelníček jsem připevnil na ledničku do kuchyně, tedy na místo, kde máma tráví nejvíc času. Poprosil jsem ji, aby figurku opravdu používala jako předmět, do kterého se zapichují jehly a špendlíky, když jich zrovna není potřeba k šití. Máma odmítla s tím, že nechce každý den zabíjet mého otce. Odpověděl jsem jí, že svého muže přece nezabíjí tím, že do nějaké malicherné figurky píchá špendlíky. Daleko víc se zabíjejí, když se spolu hádají.
Šedivá babička
Mrak Nike
Vernisáž prodejní výstavy kreseb
Výtěžek z jejich prodeje bude věnován na obnovu regionální výstavní síně na obecní radnici.
Sama na ostrově a nikde ani travička
Co teď?
Fronta
Pospíchám a stojím už asi čtvrt hodiny ve frontě se samými důchodci, co platí hromádkami drobných, na které nevidí, protože si zapomněli brýle. Pokladní akorát došla papírová páska v pokladně. Přichází vrchní účetní, aby si odnesla část dnešní tržby. Mám pocit, že jim dnes nebude fungovat čtečka platebních karet. Nemám cash. Má prognóza se vyplnila. Tašky s nákupem musím nechat na pokladně a běžím do nejbližšího bankomatu vzdáleného půl kilometru. Celá fronta tedy musí čekat až se vrátím, takže už tak vytočeným zákazníkům začínají praskat nervy…….
Máma
Máma akorát zjistila, že jsem dal omylem do pračky bílé prádlo dohromady s barevným.
Pohled do výstavy